Vše, co dnes vnímáme jako přirozené, schválili muži. I díky kvótám.

Současná debata o kvótách v české politice přinesla očekávatelnou přestřelku reakcí a protireakcí, ať už prostřednictvím komentářů nebo diskusí na sociálních sítích. Přijde mi, že se v nich ale vytrácí kontext: pochopení, jak jsme se dostali do současné situace, kdy 51 % žen dlouhodobě reprezentuje 20-25 % političek. Což je smysl dávající nepoměr, jen pokud vezmete za svou archaickou představu, že muž zastupuje ve veřejném prostoru zájmy rodiny jako celku.

Bez zvýšené konkurence se vyhrává líp

Jedním z opakujících se argumentů proti zavedení kvót je dojem určité neférovosti a nezaslouženosti. Kvóty vypadají nepřirozeně a jsou vnímány jako ponižující i mnoha ženami. To je ale dost zvláštní hodnocení, když uvážíte, že celá moderní politika vznikla v prostředí “umělých kvót”– ale pro muže. Ženy prostě neměly aktivní ani pasivní volební právo a byly ze hry vyřazeny. Jistý Tomáš Masaryk disponoval správnými chromozómy, a stejně jako stovky a tisíce mužských politiků tak mohl vstoupit do arény, která byla dlouhou dobu legislativně, kulturně a posléze zvykově jednoznačně mužská. Shazuje to nějak jejich odkaz?

Tato zjevná výhoda je podstatou celé diskuse o rovných příležitostech, protože její důsledky pociťujeme denodenně i po více než 100 letech. Sebetragičtější kandidát na politickou funkci (dnes už legendární, anglicky nemluvící, málem eurokomisař Miloš Kužvart) se nikdy nemusel vypořádávat s výtkou, že dostal nabídku, protože je muž. Přestože to často nepochybně hraje roli.

Ve sportu platí, že pokud máte stejně dobrého domácího hráče, nenakupujete posily ze zahraničí. Je na ně víc vidět, musí se aklimatizovat a tato akvizice se vždycky může obrátit proti vám. Stavět odchovance je mnohem jistější. Žena je dodnes v politice pojímána podobně. Potřebuje být nadprůměrná nebo riskuje zpochybňování své účasti ve hře a vůbec legitimitu političek jako celku. Pro příklad se stačí vrátit k neuvěřitelné reakci na nominaci zjevně kompetentní Věry Jourové.

Kdo pozdě chodí…

Formálně je dnes jakákoliv diskriminace protiústavní. Díky kontinuální podreprezentovanosti jsou ale ženy stále v roli člověka, kterého spolu s několika opozdilci pustili na pláž v pět odpoledne. Dobrá místa jsou už zabraná, všichni se chtějí koupat a nikdo moc nemá náladu řešit nové rozvržení, protože takhle se to tu dělá odjakživa. Buď se přidejte k ostatním a běžte se s nimi koupat, nebo trucujte na břehu. Tvářit se, že v tomto nastavení mají všichni srovnatelné šance uspět anebo něco upravit, je absurdní.

“Kvalitní žena se prosadí sama,” myslí si ministr vnitra Milan Chovanec a pomíjí přitom, že “kvalitní muži” vedli sice spoustu těžkých politických bitev, ale hřiště bylo vždycky jejich. A spolu s ním všechna dosavadní pravidla. Každý zákon, vládní usnesení, všechny ústavy, které ovlivňují naše životy, platí proto, že se na nich shodli muži. Muž v demokracii samozřejmě může reprezentovat ženy. Ženám se také věnuje nemalá část legislativy. Nicméně představa, že dlouhodobě dokážeme se stejnou vnímavostí a rychlostí reagovat na každodenní problémy, pokud se nás přímo nedotýkají, je neudržitelná a naivní. Nemluvě o situacích z biologických a kulturně společenských důvodů nepřenositelných.

Před pár dny se ministr zemědělství Marian Jurečka na Facebooku svěřil s náročným programem politika, děkoval manželce za trpělivost a uvedl, že politika a rodinný život jdou často proti sobě. Nechci ministra podceňovat, ale bylo by třeba enormní míry empatie, aby dohlédl kopu problémů ženy-političky, která se při své politické seberealizaci o kouzelnou osobu jménem “manželka” opřít nemůže.

Vsázíme-li oproti kvótám na “přirozený vývoj”, věříme tím, že se 70–80% mužská parlamentní většina napříč politickým spektrem ve vysoce konkurenčním prostředí stane extrémně vnímavou k potřebám, které sama nemá a často ani nemůže mít. A navzdory zkušenostem z posledních 25 let a z prakticky všech zemí světa opravdu začne řešit překážky, které brání ženám v politické participaci. To vše proto, aby se muži vzdali části své moci a riskovali úpravy některých zavedených politických postupů. Opravdu tomu věříme? Hlasovat v příštích volbách pro novou čistou stranu, protože ta nás definitivně zbaví zkorumpovaných politiků, se zdá míň naivní.

Na reprezentaci žen jsme nemysleli, na venkov ano

Při odmítání kvót se často odvoláváme na zaběhlé demokratické postupy a volební pravidla, která ale schválili jen muži v době, kdy bylo volební právo žen raritou. Kdybychom měli v parlamentu 160 poslanců z Prahy, přišlo by nám to podivné a nedemokratické. Proto máme odjakživa volební obvody, které umožňují rovnoměrné (kvótní) zastoupení každého regionu. Princip proporcionality v tomto případě najednou má přednost před teoretickým výběrem těch nejlepších. Proč je aplikace podobného principu u žen takový problém?

Sebeodvážnější návrh genderových kvót přitom nikdy ženám nenahradí prakticky 100% exkluzivitu, kterou měli muži při zakládání moderních demokracií. Ultimátní genderový náskok s dalekosáhlými důsledky, za který se muži nestydí a nesnižuje to jejich výsledky. Koukat se na dnes navrhované kvóty jako nespravedlivou výhodu a navrhovat, ať si to ženy nejdřív odpracují, je pokrytecký nesmysl. Muži v podobné situaci nikdy nebyli.

Ženy nejsou menšina

Pozice žen navíc není srovnatelná s žádnou jinou menšinou (už jen proto, že jde o 51% většinu). Kvóty nemají chránit a konzervovat menšinová práva, ale zvýšit zapojení žen v politice a dát jim reálnou šanci něco změnit. Cílem není vytvořit nová ochranitelská místa pro ženy, ale překonat legislativně a následně stereotypy udržovanou podreprezentaci, jež se s námi táhne od dob, kdy se neslušelo, aby žena mluvila o politice. Odvádět pozornost k jiným podreprezentovaným skupinám se nedá považovat za nic jiného než úhybný manévr. Řešme je adekvátně podle jejich překážek, ale neberme je jako rukojmí jiných změn.

Bavit se o kvótách a dalších způsobech, jak zvýšit zapojení žen do politického systému, není sociální inženýrství větší než rozšiřování aktivního volebního práva. Cílem není prosadit konkrétní podobu společnosti. Hraje se o to, aby stát fungoval pro ženy i muže stejně. Protože to už je věc, na níž jsme se v ústavách a listinách základních práv a svobod shodli dávno. Protože to je základní princip liberální demokracie. Protože je to spravedlivé. A pokud se to neděje, měli bychom pracovat na nápravě. Třeba i pomocí kvót.   

Publikováno na webu časopisu Respekt.

Návrh z dílny sponzora politické změny nenabízí prostředky, jak se zbavit „zlojedů“. Přinesl by spíš chaos.

Pátrání po ideálním volebním systému je zálibou nejen odborníků. Problém je, že nic jako ideální volební systém neexistuje (stejně jako neexistuje ideální ústava nebo domovní řád). Na základě zkušeností můžeme odhadovat předpokládané efekty různých volebních designů, ale málokdy předpovíte všechny důsledky. Čím je volební systém složitější a méně odzkoušený, tím pravděpodobněji se svým rodičům vymkne z rukou. V případě prezentovaného nápadu Karla Janečka hrozí, že se z dítka okamžitě stane fetující puberťák.

Janeček chce v 81 obvodech (ty známe ze senátních voleb) volit dva poslance. Každá strana nominuje dva kandidáty, každý člověk má dva pozitivní hlasy a jeden negativní hlas. Se všemi může operovat libovolně napříč kandidátkami. Vize je taková, že strany budou motivovány nasadit jen nejlepší kandidáty a negativní hlasy pomůžou eliminovat případné zbývající „zlojedy“.

Verze bez zlojedů

Jak bude takový systém fungovat? Představte si volební obvod v pozitivně naladěné zemi, kde jsou všichni spokojeni a levicoví voliči volí hlavní levicovou stranu (L), pravicoví hlasují pro pravičáky (P). Levice má podporu 25 tisíc lidí, pravice 20 tisíc, takže levice zvítězí a získá oba mandáty.

		Plusové vs. negativní hlasy	Hlasy po odečtu negativních
Pravice	Kandidát P1	20 000 – 0	20 000
	Kandidát P2	20 000 – 0	20 000
Levice	Kandidát L1	25 000 – 0	25 000	ZVOLEN
	Kandidát L2	25 000 – 0	25 000	ZVOLEN

 

Verze taktická

Janečkův volební systém ale může vést ve stejných kulisách k přesně opačnému výsledku. Stačí, když pravicoví voliči takticky rozdělí své negativní hlasy konkurenčním kandidátům.

		Plusové vs. negativní hlasy	Hlasy po odečtu negativních
Pravice	Kandidát P1	20 000 – 0	20 000	ZVOLEN
	Kandidát P2	20 000 – 0	20 000	ZVOLEN
Levice	Kandidát L1	25 000 – 10 000	15 000
	Kandidát L2	25 000 – 10 000	15 000

 

V našem příkladu levice v následujících volbách zareaguje a vybídne své voliče k negativnímu hlasování. Kandidáti jedné strany znervózní a budou bojovat mezi sebou navzájem a nezávislí a malé třetí strany začnou křičet něco o diskriminaci a obrovském množství svých propadlých hlasů.

Nechci tvrdit, že tohle přesně v Česku nastane, ale Janečkův volební systém k nepředvídatelnému taktizování přímo vybízí. Proč by měl volič ODS využít svůj jediný negativní hlas pro potrestání domnělého nevýrazného kandidáta své strany, když může odečíst hlas komunistovi? A proč neshodit kandidáta sociální demokracie? A kterého z těch dvou?

Náhodnost a nepředvídatelnost systému

Kombinace negativního hlasování a většinových prvků v Janečkově návrhu je mimořádně nešťastná. Záporné hlasování má tendenci zbytečně vyřazovat výrazné osobnosti, navíc má smysl pouze při neomezeném počtu hlasů. Vybavit voliče jedním minusovým hlasem je stejně efektivní jako poslat zásahovou jednotku do akce pouze s foukací pistolkou.

Jednokolové většinové hlasování navíc zvyšuje náhodnost výsledků, protože neumožňuje korigovat výsledky ve druhém kole, jako se to letos stalo v senátních volbách. Janeček si od změny slibuje posílení menších stran, to ale není vůbec jisté. Hrozí propadnutí velké části hlasů a vítězové, kteří získají křeslo poslance za 20 % hlasů. To vše v nepřehledném vícestranickém prostředí prakticky nezachytitelném věrohodnými předvolebními průzkumy a tedy značnou rolí náhody ve výsledcích.

Riziko je přitom zbytečné. Volební inženýři by dokázali vymyslet několik variant, jak zvýšit vazbu mezi voliči a kandidáty i snížit váhu šedivých myší na listinách. A nemuselo by to být formou živé hry na Městečko Palermo, kdy po ulicích voliči zběsile pobíhají mezi kandidáty a náhodně po nich střílí hlasy, aby se až druhý den dozvěděli, kdo koho zasáhl a zvolil. To není pozitivní evoluce, to jsou jatka.

(Publikováno v Hospodářských novinách.)